Patrik Proško

Patrik Proško (1974) je český intermediální umělec s přesahem mezi galerijní tvorbou a realizacemi ve veřejném prostoru. Absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze se vyprofiloval jako sochař, tvůrce objektů a instalací, autor konceptuálních intervenčních zásahů v městské i přírodní krajině, ale také fotograf a cestovatel. Všechny tyto pozice jsou provázány do multidisciplinárního žánru, který se stal klíčovým prvkem i hnací silou jeho vizuálního uvažování. Mezi charakteristické známky Proškova projevu patří neinvazivnost (používá ekologické barvy), jakož i dočasnost jeho venkovních prací a především akcent na provokativní nebo znejisťující změnu kontextu a zvýznamňující prožívání každodennosti. Většina projektů je koncipována site specific. Jako autor má smysl pro symbolické vyjadřování, jehož prostřednictvím otevírá témata týkající se sakralizace nebo naopak absurdity všednosti, vztahu mezi osobním a obecným, ale vyjadřuje se i k ekologickým, sociopolitickým nebo civilizačním otázkám. I když se zdá být tento záběr široký, je zřejmé, že ve skutečnosti zůstává svorníkem jeho obsahového portfolia lidská identita a její podmíněnost. Název Home Sweet Home, který projekt nese, má původ v roce 1822. Tehdy americký dramatik John Howard Payne napsal pro operu Clari, or the Maid of Milan, poprvé uvedenou následujícího roku v Londýně, text stejnojmenné písně, která se stala hitem. Její popularita ještě akcelerovala mezi vojáky během války Severu proti Jihu. Také díky tomu se i tento výraz postupně stal běžně užívaným idiomem. Jeho význam je jasný. Vyjadřuje pocit spokojenosti a štěstí, který člověk zažívá, když se po delší době vrátí domů. A právě s pocitem nostalgie a lásky k domovu je nejčastěji spojován. Jinými slovy podtrhuje, že domov je místem, kde se cítíme nejlépe a nejbezpečněji. V pojetí Patrika Proška se ovšem jedná o ambivalentní prostor. Na jedné straně představuje ve shodě s tradicí zázemí a útočiště, na straně druhé teritorium, které nemá jasně definovanou podobu ani pravidla a stát se tam může téměř cokoli. Celá expozice má proto symbolickou podobu bytu, jehož vtahující „okna“ vedou do všech světových stran několika kontinentů, kde autor během deseti let realizoval své intervence. Interiéru zase vládnou předmětné objekty, které žijí svým vlastním životem. Jedno volně navazuje na druhé a myšlenkově se navzájem rozvíjí. Svou podstatou je projekt kontextuální a prolínavý. Představuje nejnovější realizace, ale umožňuje sledovat práci Patrika Proška v delším časovém horizontu a tím i obsáhlejších souvislostech. Výstava je koncipována jako přehlídka vybraných artefaktů, ale přitom má podobu prostorové instalace, která umožňuje vše vnímat na reálné prožitkové úrovni. Zároveň každý obraz nebo objekt sám o sobě představuje metaforickou informaci. Celek tak získává vrstevnatý charakter, jehož čtení je otevřené. Přestože disponuje konkrétním obsahovým vyzněním, není doslovný, takže asociační řetězce ovlivňuje i životní zkušenost diváka, který se stává aktivním faktorem projektu. Domov se transformuje ve svět a svět se stává domovem, člověk pak tím, kdo jedno i druhé utváří. Radek Wohlmuth, kurátor výstavy