Patrik Proško

Latinský výraz hic et nunc odkazuje k ukotvení v prostoru a čase. Jeho český ekvivalent „tady a teď“ stejně jako původní starověký vzor vyjadřuje požadavek něco vykonat nebo prožívat v konkrétním místě a okamžiku. Nejde o to nemyslet přitom na budoucnost nebo nevnímat kontext směrem k minulosti, ale o přesvědčení, že člověk může reálně prožívat a především ovlivnit vždy pouze moment a teritorium, v němž se právě nachází. V užším slova smyslu jde o uvědomování si každé chvíle s ohledem na její jedinečnost a neopakovatelnost. V tom širším pak o úsilí zaměřit se na přijetí současnosti za svou včetně snahy ji ovlivňovat. Právě tom tkví smysl lidské existence. V případě vizuálního umělce Patrika Proška (1974) jde ovšem nejen o životní, ale také základní tvůrčí aspekt, který zásadním způsobem determinuje jeho práci. Ta je dlouhodobě svázaná s konkrétními místy, na která reaguje ve smyslu jejich rozvíjení výtvarnými prostředky, čímž zároveň přispívá k proměně jejich vnímaní. Hlavním tématem Patrika Proška je tedy realita a její transformace, přičemž přírodní i městské prostředí vnímá podobně jako malířské plátno nebo sochařský materiál. Dalším – neméně významným hlediskem je právě časovost, a to nejen ve smyslu uvědomování si přítomnosti, ale spolu s ní i pomíjivosti, kterou tento autor považuje za základní a trvalou hodnotu obsaženou ve všem, co nás obklopuje. Jeho zatím vůbec největší a nejdéle trvající projekt Hic et nunc je proto absolutním ztelesněním svého názvu. Na základě svých typických konceptuálních postupů rozvíjí neinvazivními zásahy na několika úrovních prostorová i významová schémata zakódovaná v architektuře jindřichohradeckého minoritského kláštera, aby zintenzivnil prožívání jeho genia loci a zároveň v co nejširším měřítku prezentoval svou dosavadní tvorbu. Zprostředkovává ji v první řadě pomocí více než čtyřiceti snímků svých site specific realizací, které vznikly během téměř deseti let při jeho četných cestách po Evropě a Asii, kdy pracoval například v andaluských skalách, na norském ledovci i kambodžské džungli. Fotografie ale v souladu se svým pojetím používá nejen jako prezentační médium, ale v různých formátech – z nichž některé dosahují až šesti metrů – zároveň jako mystifikační prvek, který vsazuje do lomených gotických oken, skrývá ve skříňových arborech nebo jimi polepuje kufry, takže se zároveň stávají součástí nové reality a nosiči jiného příběhu. Jakkoli jsou záběry instalací malířsky komponované, už podle jejich námětu je zřejmé, že autorem je vystudovaný sochař, takže nepřekvapí, že kromě „cestovní dokumentace“ poodkrývající okolnosti nebo proces vzniku jednotlivých realizací v krajině zachycených na snímcích, tvoří neméně významnou součast výstavy reálné prostorové instalace. Ty reagují na jednotlivá místa a detaily klášterního areálu, včetně křížové chodby či interiéru kostela sv. Jana Křtitele, a v rámci expozice představují intervenci sice poněkud jiné typologie, nicméně se stejnou DNA jako mají práce na fotografiích. Jejich trojjedinost spočívá v tom, že se dotýkají všech tří významových linií, které v sobě budova momentálně nese, tedy sakrální, muzejní a architektonické. Patrik Proško jednou staví instalace z mobiliáře nalezeného na půdě, mění jeho funkci a vytváří z něj zvláštní předmětné sochy, jindy reaguje na průhledy, výklenky nebo fragmenty nástenných obrazů, které dotváří a vizuálně rozehrává do nových souvisostí a asociací. Další případ představují masívní „hmotové“ intervence, ať už jde o abstraktní struktury ve smyslu valící se lávy nebo naddimenzovaný model kamenné krystalické mřížky, které poukazují k materiálové podstatě stavby a citelně zasahují do jejích tradičních prostorových parametrů. Těžištěm expozice je pak samohybný bourací mechanismus, kterým autor zaplnil jindy prázdný prostor rajského dvora. Jeho tvarosloví sice vychází z kostelních varhan, ale jeho funkce je zřejmá. Jestli fotografie z různých koutů světa – kromě jiného – připomínají i omezení, která přinesla pandemická situace a navzdory vyspělosti ukazují křehkou podstatu naší civilizace, tento symbolický mobilní objekt zase nenechává na pochybách ohledně její destruktivní podstaty a neustále přítomného nebezpečí i rizika, které ji provázejí. Výstava Patrika Proška člověku tedy umožňuje nejen prožít prostor kláštera jiným způsobem, ale také se z různých stran zamyslet nad naším tady a teď – hic et nunc. Kurátor Radek Wohlmuth