Patrik Proško

H33 spojuje starosvětskou ložnici a kasárna do jedné postelové scény. Dvě lidská těla jsou sestavena z postelí, spacáků, berlí, globusů, matrací, peřin a dalších předmětů spojených s válkou, pohybem a intimním prostorem. Vojenské lůžko zachyceno v pohybu proti starosvětské posteli dodává soše jednoznačný sexuální rozměr. Války, kolonizace a migrace po staletí přesouvaly miliony lidí a vytvářely kontakty mezi populacemi, které by se jinak nikdy nesetkaly. Právě pohyb lidských těl se tak stává jedním z mechanismů, skrze něž vznikaly a proměňovaly se kultury, společnosti i samotná představa národní identity. H33 pracuje s identitou nikoli jako s neměnnou a biologicky uzavřenou skutečností, ale jako s výsledkem neustálého pohybu, setkávání a mísení. Samotná scéna přitom neposkytuje jednoznačný příběh. Nevíme, kdo jsou její aktéři ani co jejich setkání předcházelo. Mohlo to být násilí, stejně jako láska, touha nebo úplně obyčejné setkání dvou lidí. Socha proto nevypráví jeden konkrétní příběh. Ukazuje něco, co se v různých podobách opakuje celou lidskou historii.