Patrik Proško

Já sám se tady na Sokotře a celkově v Jemenu cítím jako člověk, který sem přišel ze zlaté éry našeho evropského světa, i když je teď už nalomená. Minimálně patřím do jednoho procenta lidí na světě, kteří si takový nadprůměrný luxus mohou dovolit. Ten rozdíl jsem tady pocítil hlavně ve vesničce Astora, kde instalace vznikla. Byla z velké části zničena cyklonem a následnou povodní a lidé kteří zde ještě zůstali nemají ani elektriku, ani televizi, ani připojení k internetu, pračku, někteří nemají ani telefon a někteří ani nebyli na druhé straně ostrova, natož aby mohli navštívit jiný kontinent a získat tak nové zkušenosti a poznání. Nemají téměř nic z toho v čem žiju já. Instalace je vytvořená z obalů věcí, které jejich život činí komfortnějším, stejně tak jako ten můj. Většina z nich, nebo možná i všechny jsou sem dovážené z jiných zemí a je jich zatím jen omezený okruh, nebyly moc rozmanité. Nejčastěji to byly velké barely a obaly od olejů a benzínu, staré součástky od aut, konvice na čaj, petky na vodu, plechovky apod. Dali mi je ze svých dvorků, nebo jsme je společně posbírali z okolí. Tři dny mě nechali bydlet u sebe na dvorku, pomáhali mi s instalací, hostili mě a dokonce kvůli mě porazili kozu. Zlatý věk který se odkudsi z venku násilně protlačuje skrze dveře do jejich i našich domovů, aby nás přesvědčil o své potřebnosti a přijali jsme ho za svůj není bezhraniční. Úchvatné důkazy zlatého věku a neuvěřitelné vyspělosti některých předchozích civilizací, zůstaly dnes jen tichým mementem limitů, po jejichž překročení následoval jejich pád a úplný zánik. Zlatý věk vytvořený s lidmi co mají zlaté srdce a focený při zlaté hodince.