Patrik Proško

Základním kamenem toho co na cestách dělám je vždy práce s konkrétním místem nebo objektem v dané lokalitě, který je pro ni nějakým způsobem specifický. A pro Sokotru je nejvíce signifikantním fenoménem právě strom Socotra dragon tree (Dracaena cinnabari) známý po celém světě rudou barvou své mízy. Jsou to endemické stromy, které rostou pouze na Sokotře a jejich stáří se odhaduje na 300 – 500 let, ale rostou zde již od druhohor a viděli i dinosaury. Místní lidé je nazývají dam al-ichvajn (krev dvou bratrů). Je to mytologický příběh bratrů Qabeela a Habeela, kdy Qabeel zabil Habeela kvůli ženě, kterou milovali oba bratři, ale jejich otec Adam ji přislíbil Habeelovi. Toho pak Qabeel pohřbil v zemi a z této první násilné krve na zemi se prý pak zrodil Dragon tree. Dračí krev, se využívala jako prostředek proti zánětům, k výrobě barev či později k barvení houslí. Místní ženy se jí malují když jsou těhotné a taky pro zkrášlení pleti, což je také důvod proč je dračí krev žádaná po celém světě a je to hlavní vývozní artikl Sokotry. Místní jednou za dva až tři roky kutají mízu z kúry, což jim umožňuje přivýdělek. Ale stromy jsou ohrožené, přirozeně se již nerozmnožují, kvůli přemnožení koz na ostrově, které vše malé zelené sežerou. Jedinou možností jak je množit jsou místní školky, kdy ale čekáte půlku lidského života než je sazenice dostatečně velká, aby se dala přesadit a kozy ji nesežraly. Snad se je sokotřanům podaří před kozama a před světovou poptávkou ochránit. Jinak proces tvorby byl opět výživný. Ještě v Hadibo jsem nakoupil role červené látky, různé míče a polštářky, takr a sponky jsem si přivezl z Čech. Do nejrozlehlejšího lesa Dračích stromů, který čítá až na 2 miliony stromů se jelo do hor až do výšky 1200 metrů terénem, který bych ani já jakožto dlouholetý řidič jen tak nezvládl. Na místě jsem musel získat povolení od místního guida a také od důstojníka turistické policie, který je také správcem parku v daném místě. Všem jsem projekt musel představit a vysvětlit jak to budu dělat. Povolení jsem nakonec dostal a všichni tam po celou dobu tří dní co jsme to dělali byli a pomáhali i s výrobou. I můj průvodce Ameer Ali Aldaarhy a Ahmed, kuchař/řidič v jedné sobě V průběhu práce jsem zjistil, že některé věci budeme muset ušít aby měly požadovaný tvar, ale neměli jsme jehlu a nit. Důstojník se nabídl, že můžeme k němu do nedaleké chaloupky, že mi to jeho žena ušije. A tak jsme šli. Byl to takový kamenný domek, ve kterém nebylo nic, jen hliněná podlaha a na ní rohože, pár polštářů na spaní a proháněly se tam kozy. Nakreslil jsem tvary, jeho paní se do toho pustila a my jsme popíjeli čaj. Nemohl jsem tam fotit, ženy se tu fotit nesmí, tak odtud ani nemám žádný záznam. Pak jsme se vrátili na místo, ale zjistili jsme, že materiál na vycpávání nám nestačí. Přemýšleli jsme čím to vycpat, tak jsme trhali listy z přízemního plevele, ale to nefungovalo, bylo to moc těžký a taky to dělalo neforemný tvary. A Ameer i Ahmed se nabídli, že mi dají své polštáře na kterých spí, i já přispěl svým. Dokonce přispěli i svými dekami a já také. To ale také nestačilo a Ameer nakonec přišel s tím že můžeme rozřezat jeho matraci! To bylo úplně neuvěřitelný! Takže jsme jednu noc spali bez dek a polštářů a Ameer dokonce bez matrace, pak jsem mu koupil novou. Stejně tak místí guide lezl do koruny stromu až do pěti metrů a já ho zespoda navigoval kam co připevnit (viz časosběrné video) Už jsem byl v průběhu zoufalý že to snad nezvládnu, ale nakonec jsme to společnými silami zvládli. Je to vždycky obří boj být někde v pustině kde není nic a vystačit si jen s tím co si tam přivezu. Ale bez místních lidí, kteří mi opravdu velmi ochotně pomohli bych to nezvládl a moc jim za vše děkuji.