Patrik Proško

Jedním z největších problémů Tanzánie a potažmo celý Afriky jsou chybějící cesty. Je tu jedna hlavní silnice spojující velký města a turistický atrakce, který se tu říká dálnice. Ale dala by se přirovnat spíš k silnici II třídy podle našeho měřítka, na které se odehrává veškerý hlavní provoz. Auta, kamiony, autobusy, motorky, tuk-tuky, povozy do toho občas krávy, kozy a zajímavý je, že nejvíc vás tady předjíždí kamiony a autobusy, kteří rozrážejí cestu mezi malými, a ti se pak řadí do jejich závěsu. Takže ze silnice o dvou proudech tam a zpět se rázem stává čtyř i více proudovka. Když nepočítám města, tak tahle silnice nemá téměř žádné asfaltové odbočky do okolních vesnic. Jakmile z ní sjedete, tak jste okamžitě v offroadu a to takovém, že mě se na měm dvakrát podařilo oddělat podvozek u terréní Toyoty RAV4. Žít tady na vesnici a dojíždět třeba do města za prací je kolikrát i docela nebezpečný, protože na cestách jsou třeba i metrový díry, takže třeba na motorce vás to může slušně zmrzačit. Stejně tak chybí osvětlení ve městě, v noci je zahaleno téměř do tmy a silně vás oslňují světla protijedoucích aut, takže nevidíte na cestu. A všichni jsou tu až na mě černí, takže když jde někdo po silnici, zahlídnete ho na poslední chvíli. A tady na silnici pořád někdo chodí. S tim souvisí i to, že v noci se tu stane nejvíc nehod. Já se tu snažil v noci neřídit, ale nešlo to úplně dodržet. Namalovali jsme společně s místníma tuhle křižovatku s cestou do vrstvy asi pěticentimetrovýho prachu, na což bylo potřeba vymyslet specielní malířskou techniku. Vyznačená místa na malbu jsme nejdřív skropili vodou, čímž se z prachu stalo pevnější bahno, na co už se s trochou trpělivosti malovat dalo. Samotná malba trvala dva dny, přičemž jsme průběžně museli odklánět projíždějící kamiony, auta i přesměrovávat stáda krav a koz. Celé nejbližší okolí se tam na nás chodilo dívat a všichni se smáli co tu ten mzungu tropí, chtěli s něčim pomoct a ukazovali palce nahoru jako že cool. Spotřebovalo se na to několik desítek hektolitrů vody, což byl taky oříšek, kterej jsem s výběrem místa musel řešit společně s povolením takový projekt někde zrealizovat. Naštěstí byla tady opodál říčka. Kvůli projektu zasedala celá rada vesnice Miwaleni v místním ofisu, kde jsem přede všemi musel vysvětlit co chci u nich zrealizovat. Představoval jsem jim i předchozí projekt Plátno co jsem tu už sdílel a který je hned vedle této cesty.Po krátké poradě které jsem nerozuměl jsem dostal povolení a za pronájem osmdesáti metrového úseku cesty i stromu na to plátno mi naúčtovali v přepočtu 250 Kč. Tenhle projekt navazuje na mojí starší malbu silnice s přechodem v lese z roku 2013, ale tady v Africe má její pokračování nový význam. Společně s tim místem je pro mě důležitý i to "že" se tenhle projekt podařilo vytvořit společně s místními, že na něm spolupracovali, a že se na několik dní stal jejich součástí.