Patrik Proško

Svět je obsáhlý pojem. Navykli jsme si tak nazývat okolní realitu v její úplnosti, ale dá se vztáhnout i na jednotlivé složky až do úrovně mikrosvěta domu, zahrady nebo pracovního stolu. Každá taková oblast je pak z logiky věci vůči svému okolí vymezena hranicemi. Ty mohou mít různou podobu. Může jít o zeď stejně tak, jako o prostor daný pohledem či mentální úvahou. Avšak ve vesmíru žádné známé hranice nejsou a vše co je v něm obsaženo, existuje v závislosti na svém okolí. Země pracuje na parazitálních zákonitostech, kdy jeden svět požírá druhý, aby sám přežil. Všechny živočišné druhy, které jsou sami plné dalších živočišných druhů, pojídají své okolí a to zároveň pojídá je samé. Stejným působením se utvářejí a proměňují i hmotné energie neživých částí přírody. Tento dům vznikl technologickým přetavením okolní krajiny ve stavební materiály spolu se všemi energiemi které ho napájejí. Pokud této podobě krajiny vrátíme její charakteristickou přírodní vlastnost nekontrolovaného bujení, rozmnožování a hmotného růstu, získává tím zároveň zpět moment vlastního uvědomění. Nevyzpytatelná džungle přebujelých rozvodů, odpadů, pohyblivých stěn, větracích šacht a kabelů prorůstajících do prostoru ze svých vymezených území, vytvářejí rozpor mezi námi vytvořenou pravdou a něčím, co převzalo kontrolu nad sebou samým. Prorost, který si uvědomuje sám sebe, pohání sám sebe, nasvěcuje sám sebe a požírá sám sebe. Konstantní pravda, kde se výrok shoduje s realitou, na které jsme se jako společnost domluvili, je v tomto prostoru nejistá. Ne vše, co se nám zde jako pravděpodobné jeví, se shoduje s realitou, záleží, jakým klíčem se na okolní svět díváme. Text a instalace: Patrik Proško