Patrik Proško

Ve stejnojmenné sérii kreseb, které Patrik Proško (1974) vytvořil kombinovanou technikou před patnácti lety po svém absolutoriu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, se poprvé naplno objevil zásadní princip, jenž jeho tvorbu provází do dneška. Je to manipulace žité skutečnosti nejčastěji založená na jistém druhu optické iluze se schopností uměleckými prostředky proměnit běžný stereotypně vnímaný svět každodenních navyklostí v magický prostor plný změn a nečekaných překvapení. Počátky tohoto uvažování jsou přítomné už v Proškově zaujetí hyperrealismem. Účinek takových sochařských instalací totiž vyvolává nejen precizní zpracování, ale i neočekávaná změna vzhledem k reálnému kontextu. Někdy je to simulace nepravděpodobného prostředí, jindy zase časového posunu. Také jeho site specific práce ve veřejném prostoru, na tuto zásadu navazují. Jsou založené na zásazích do „obvyklosti“, zviditelňují „paralelní“ realitu, vztahují se k běžnému životu a existenciálním pocitům, které z něj vyplývají. Tentokrát se už ale Patrik Proško pokouší změnit způsob vnímání. Proškovy intervence do krajiny lze sice v něčem připodobnit k filozofii street-artu nebo land-artu, takže není divu, že se objevují na specializovaných serverech, ale v mnohém je přesahují. I když je jim vlastní pečlivý výběr lokací, ne/závislost na divákovi nebo dočasnost, jejich výraznou součástí je i hledání vlastních limitů, svého místa v životě a osobních kvalit s vědomím pomíjivosti, vnímané jako výchozí hodnoty lidského života i veškerého bytí. Jedním z klíčových motivů jsou tu hranice a jejich překračování v subjektivním i teritoriálním významu. Také proto je možné na jeho projekty narazit prakticky v celé Evropě – Itálii, Francii, Německu, Pyrenejích, Skandinávii včetně norského Nordkappu, na Korsice, Sardinii či Pobaltí a samozřejmě i v Česku. Jestli se Proškova práce něčeho doopravdy týká, tak především svobody - té osobní, ale i umělecké či mentální. Jeho intervence mají různou podobu. Někdy je to lineární šrafura - konturace - konkrétního krajinného detailu, kdy za pomoci kresby mystifikuje původní vjem vybraného objektu a proměňuje ho v sochu. Jindy jeho prostorové instalace v podobě expanzivního předmětného sochařství využívají tlakové formování a zároveň tím odkazují na společenské paralely takového působení, tedy přetváření člověka náporem systémových mechanismů. Proškova skladebná práce s negativním prostorem přímo v přírodním prostředí zase reaguje na vnímání reality jako logické soustavy, jejíž uspořádání umožňuje odkrývat na základě postupného poznávání jednotlivé vrstvy, které zase zpětně dávají smysl celkovému obrazu světa. Patrik Proško se ve své tvorbě dál pohybuje na hraně skutečnosti. Od její mystifikační tematizace v hyperrealistickém projevu a iluzivně anamorfním zobrazování se posunul k práci s realitou samotnou, kdy se mu stává malířským plátnem nebo sochařskou hmotou. Do centra jeho zájmu se pak dostalo výtvarné umění jako hlavní téma i „metodika“ přístupu k životu. Projevuje se už třeba tím, že používá klasické, nicméně „osvobozené“ umělecké techniky. Ne náhodou také o některých svých zásazích mluví jako o krajinomalbě. Podobné je to i v případě dokumentace, když své dočasné realizace v krajině vytvářené odbouratelnými ekologickými barvami záměrně fotí „jako obraz“. Jeho práce není ani bez kontextu se širším uměnovědným odkazem, ať jsou to němečtí romantici nebo evangelizátor art brut Jean Dubuffet. Ostatně, také Patrik Proško na svých cestách v podstatě zviditelňuje umění zakleté „v surovém stavu“. Snaží se je hledat a odkrývat v podobách běžné reality a upozorňovat tak na skutečnost, že se nachází vlastně všude kolem nás. I když se může zdát, že svými zásahy hlavně estetizuje krajinu, podstata jeho práce spočívá v něčem jiném. Nechce se spokojit s emocemi, nejde mu jen o moment překvapení či náhodné rozptýlení. Naopak, prostřednictvím svých intervencí vizuálně zakódovaných do hmoty se snaží zprostředkovat především svůj myšlenkový proces coby návod, jak v dnešním náročně uspořádaném světě přežít. Radek Wohlmuth, kurátor výstavy